Každý z nás žije svůj specifický, unikátní život. A protože jsme každý jiný, každý z nás také odlišně uvažuje o světě, který ho obklopuje. A tedy i o lidech v něm. A protože jsou součástí našeho světa i politici, uvažujeme pochopitelně i o nich. A máme štěstí, že o nich můžeme uvažovat. Protože jsou i režimy, v nichž se ani uvažovat nesmí. Tam se smí jedině tleskat a chválit. A to dost, protože může být i jenom zdánlivý pocit neloajality důvodem ke krutému trestu. Což si mnozí z nás dokážou představit, protože i u nás podobné doby byly. A někde je to ještě horší než u nás tehdy.
Takže u nás známe tváře významných politiků. A přinejmenším v hrubých rysech víme i to, jaké jsou tito politické orientace a co nám alespoň v oficiální rovině nabízejí. Ale je pochopitelné, a to bychom určitě neměli spouštět ze zřetele, že i takoví politici mají svůj vlastní život, který nedávají světu na odiv. A možností, jak si zlepšit svou image, mají díky nejrůznějším technologiím a médiím docela dost. Takže někdy smýšlíme o politicích nesprávně. Někdy se v nich můžeme i šeredně mýlit.
Mýlit se je lidské. To se prostě stává. Nikdo z nás není vševědoucí. A proto bychom neměli posuzovat naše politiky jenom podle jejich slibů a řečí, podle volebních materiálů a spotů a podobně. Měli bychom ty, kdo jsou zvoleni, bedlivě sledovat. A tím si utvářet aspoň o něco dokonalejší obrázek.
Kdo se o politiku zajímá, odhalí aspoň ty největší lháře, stejně jako ty, kdo slibují, ale své sliby neplní. Protože za každého člověka mluví nejenom slova, ale hlavně činy. Jenže kolika lidem toto nic neříká! Kolik jenom lidí si přečte nanejvýš nějaký volební leták nebo vezme za své zaslechnuté ‚za toho a toho bylo líp‘!
A tak volíme i ty, jež bychom volit určitě neměli. A necháváme je, aby za nás rozhodovali o našich životech a naší budoucnosti. K naší vlastní škodě.